30 let Johna Sinclaira – 25 let nudy

Flagge „Nevěděl jsem, že je možné číst žvýkačku.“

Norbert Aichele

Horst von AllwördenHorst von Allwörden říká:

30 let Johna Sinclaira – 25 let nudy

Cover

Bože, to byly časy!

17. ledna 1978 mi ještě nebylo ani čtrnáct let a už pět let jsem s nadšením četl hororové sešitové romány. Zprvu ty od Dana Shockera, otce hororových sešitových románů, a skoro pokaždé mě nadchly.

Ale byly zde i další: jiné Silber-Grusel-Krimi[i] (proměnlivé kvality), Vampir-Horror (většinou výborný), Dämonenkiller (úžasný), Geister-Krimi (tam se mi líbily jen romány s Rickem Mastersem), Monstrula (stále dobré), Grusel/Geister – Western (ani ryba ani rak), Dr. Morton (krvavý ale nudný), Lord (nekrvavý, ale také nudný) a také jsem četl Gespenster-Krimi od Bastei (tam se mi něco málo líbilo).



[i] Tím jsou myšlena díla od jiných autorů která vycházela v sérii Silber-Grusel-Krimi kromě příběhů o Larrym Brentovi od Dana Schokera.

No a tam vycházela i úžasná sub-série od Jasona Dark. Inspektor, později vrchní inspektor, Scotland Yardu jménem John Sinclair lovil v Gespenster-Krimi s příjemnou pravidelností duchy. A to po 50 dílů. Od léta 1973 (Noc hrůzy) do podzimu 1977 (Pomsta rytířů kříže).

17. ledna 1978 bylo všechno úplně jinak. Na pultech trafik ležel svazek Diskotéka upírů[i]. První román samostatné série Lovec duchů John Sinclair.

ڞasné! To mi udělalo radost.

Jason Dark měl talent vyprávět jednoduché příběhy velice napínavě. Ve zkratce: Vynoří se Zlo a něco provede. Objeví se hrdina. V dramatickém závěru je upír/vlkodlak/démon/nemrtvý/ghoul zlikvidován (v některých případech přinucen k ústupu, aby se později znovu vrátil). Za týden se celá hra odehraje znovu od začátku. Podobně jako je to u Jerry Cottona s gangstery/mafiány, zabijáky a u Lassitera s Indiány/zločinci.[ii]  

A tak to šlo vesele dál. Romány se dobře četly. Vrchní inspektor triumfoval nad silami Zla stále znovu a znovu a já měl o zábavu postaráno. Z počátku co čtrnáct dní.

Číslo šest napsal dark poprvé v ich-formě, která se po krátkém návratu k pohledu ze třetí osoby prosadila.

Vadilo mi to, ale zvyknul jsem si. Ještě dnes si ale myslím, že to byla chyba. V podstatě si Dark nedokázal s ich-formou poradit, jelikož nedokázal důvěryhodně vykreslit postavy. Jeho síla spočívá v práci s klišé a šablonami. A to jde lépe v příběhu vyprávěném třetí osobou.  

Autor přidal velkého nepřítele Černou smrt, superdémona s kořeny v Atlantidě (pro barevné démony měl Dark vůbec slabost, počítaje Zeleného džina, Žlutého satana a mnohé další). Ovšem byl to fascinující velký nepřítel. Na rozdíl od doktora Smrt (který občas připomínal Shockerova doktora Satanase) si u něj nešlo na první pohled udělat žádnou konkrétní představu (ale už delší dobu mám podezření, že jeho předlohou je Molochos ze série Macabros). 

K tomu se přidal Spuk (doposud jeho nejlepší výtvor) a mág Myxin. Celkově to vypadlo slibně!

Brzy byla série tak úspěšná, že začala roku 1979 vycházet týdně. 

Fankluby rostly jako houby po dešti. Zrodila se nová hvězda na nebi sešitových románů. Z redaktora a spisovatele na částečný úvazek se stala hvězda jménem Jason Dark. Milníky jeho úspěchů jsou paperbacky, audioadaptace (Hörspiele), knížka, televizní film a seriál. Tyto stěží zanedbatelné úspěchy vzbuzují pozornost jak kritiků, tak fanoušků.

Dlouho bylo zatajováno, že určitou dobu psali pro sérii i jiní autoři. Mezi fanoušky to vzbudilo rozruch.

Po vrcholu, čímž bylo zničení Černé smrti v trilogii v dílech 100-102[iii], začala série pomalu (v průběhu let prudce) upadat.

Jason Dark se totiž pustil do něčeho, co nezvládl. Z lovce duchů, který si zabil své monstrum (i když na to občas potřeboval více pokusů), se měl stát lovec duchů, který sleduje určitý koncept.

Velká chyba!

Všechno by fungovalo dobře, kdyby Johna Sinclair zůstal policistou, který každý týden vyřeší jeden případ (jako Jerry Cotton) a sem tam se objevil sok, kterého by se nepovedlo zničit napoprvé. Stal se z něj však Syn světla a reinkarnace několika osobností. Matoucí a hloupé a nikdy nedotáhnuté do konce.

Totiž: pro koncept je třeba mít plán. Plán, kterým se člověk řídí. Čím dále série pokračovala, tím bylo jasnější, že autor žádný nemá. Navíc, jak sám často říká, na začátku románu nikdy neví, jak vlastně skončí. Pro sérii, která se má držet určité příběhové linky, je tohle smrtící.

Abych uvedl svůj oblíbený příklad: mužstvo ponorky královského námořnictva čeká již 1000 dílů u pobřeží Babylonu na svého zachránce. Ten stále nepřichází. Ale Dark nechává v sérii vystupovat i mrtvé nepřátele, třeba Wikku. Dále si doplňte sami.

Čím dále série pokračovala, tím více se horšily dialogy.

Čím dále série pokračovala, tím se zhoršovaly dialogy, až se z nich skoro staly prohřešky proti slohu. Stránky plnily řeči dobrých s dobrými („To nevěřím Johne, je to pěkná mrcha, ta má určitě jiné plány“ JS 457), dobrých se zlými, zlých se zlými – a člověk má skoro pocit, jako by se malé děti hádaly na pískovišti o kyblíček. Úroveň dítěte základní školy. 

Zatraceně! [iv]

Psal, že se v Luciferově tváří neodrážejí jen tři, ale dokonce čtyři dimenze. To čtenáře skutečně nadchne. Upři začínají nosit krvavé D na čele, čímž za zařadí mezi „moderní“ upíry. Samé hlouposti.

Časem tyto neúmyslně komické momenty nahradily nudné pasáže (a nebylo to jenom momenty – byly to celé romány). Z nápadů pro krátký příběh dělá autor romány, z nápadů pro romány dělá trilogie. To už je člověku  z popisů a šíleně nudných dialogy na zvracení.

Cituji Homera Simpsona: „Nuda!“

Jedním z vrcholů nudy se pak stal tisící díl série. Vzdal jsem to na sedmé straně. Hrdina stál uprostřed noci v dešti před kapličkou, bylo to strašidelné a on musel jít dovnitř. Ale nešel – celých sedm stran. Dodnes nevím, na které straně se hrdina konečně odhodlal do kapličky vstoupit, protože po přečtení sedmé strany letěl sešit do rohu. 

To pak člověk neví, jestli má slavit jubileum, nebo ne.

Na jedné straně je zde úžasné životní dílo Helmuta Rellergerda. Na jeho konto připadá skoro 2000 románů a série má úspěch bez konce.

Na druhé straně zasadil německému jazyku pořádnou ránou. Pro mě (a jiné) to je nuda bez konce.

Ale co: Navzdory všemu „Happy Birthday Johne Sinclaire ke tvé třicítce jako samostatné série!“ (o něco později tento rok pak slavíme 35. narozeniny samotné románové postavy). „Hodně štěstí v dalších třiceti letech.“

Horst Herman von Allwörden



[i] V Německu vyšlo prvních 50 dílu JS v sérii Gespenster-Krimi. Svazek Diskotéka upírů, který u nás vyšel jako číslo 51, je v Německu tedy vlastně první díl samostatné série Lovec duchů John Sinclair.

[ii] Jerry Cotton – série o agentu FBI. Lassiter – série z prostředí divokého západu.

[iii] Německého číslování. U nás samozřejmě díly 150-152.

[iv] Německy verdammt. Darkovo oblíbené slovo, které se vyskytuje v jednom sešitovém románu třeba i třicetkrát.

Gäste sind momentan nicht mehr berechtigt Kommentare zu schreiben, da täglich bis zu 200 Spamkommentare gelöscht werden mussten.

Bitte registriert Euch beim Zauberspiegel. Wir suchen nach einer Lösung.